Křest mé prvotiny v Luxoru.jpg  Ráno, pět minut po páté.   Kočičí příšerky se mi prohnaly kolem hlavy, Cosi jsem zamumala a ohnala se rukou. Zastřený pohled do oken. Venku je ticho, sem tam pípne pták. Zamračeno. Přitáhnu si peřinu ke krku a všechno se vzdaluje. Hlava pootočená doleva, vlas přes tvář. Ještě je čas.   Zvonek u dveří. Trhnu sebou a mrknu do kamerky. "Máte tu zásilku," usmívá se mladý muž. Otevřu dveře a on mi do rukou vrazí kytici růží. Automaticky podepíšu a přivoním. "Ivetko, gratuluji ke knížce. Mám tě ráda. Eva" A teprve teď procitám.   Křest knížky Svlečená do naha, setkání s Blankou Kubešovou a s přáteli.   Mám začít obyčejně?   Mám začít popisováním nakládání do auta a cestou do Prahy?

Ale ano, jistě, každý zážitek má někde svůj začátek a konec.

  Tak tedy:  

Kamarád Honza přijel s předstihem. Věřila jsem mu, že mě zvládne naložit jako jsem věřila sobě, že to zvládnu. Bezproblémový přenos do auta a složení vozíku do auta. Nezbytná taška s potřebami a pár slíbených knih pro přátelé. Byla jsem v klidu do doby než se mě několik známých zeptalo, jestli jsem nervózní. Pak se srdíčko i duše přiškrtila. Co když nikdo nepřijde? Odháněla jsem dotěrné myšlenky jak mouchy nad koláčem. Ta cesta byla příliš krátka. Zářivě žluté pole lákalo mou neposednou dušičku k rozletu, stejně tak historické lahůdky na kopcích. Nebyla jsem ani nedočkavá, ani napjatá, převládala tichá radost z výletu někam. Z výletu do Prahy za těmi, co mi jsou oporou v současném životě. Jela jsem domů, mezi své. Nebylo čeho se bát.  

Jak malebná je naše zem.  

Stromy se míjely s věžáky, rovinu a samotu střídaly křižovatky, plné aut. Užívala jsem si na plno. Letadlo mi přitáhlo zrak. Ještě jsem se otáčela, fascinována, pro mne neobvyklým jevem. Praha se blížila. Oči těkaly ze strany na stranu, nestačila jsem pobírat Honzův komentář k pamětihodnostem velkoměsta. "Ivet, Vltava!"   Byla jsem jak malé dítě při spatření první hračky. Zastav, zastav, chtělo se mi křičet. Zmáchat si tak nohy, dotknout se hedvábí modré, pomalu plynoucí, plochy. Cíl cesty byl na dosah. Popojetí, zacouvání, ruční brzda a zacukání auta. Byla jsem na místě.   Hledala jsem očima.   Hledala jsem přítelkyni, která získala moje srdce beze zbytku.

Sonička.

Internet mi přihrál do života osůbku, která se stala nezbytnou součástí veškerých mých skutků. Duhovou panenku, pohádkovou bytost. Soni, možná o tom až tak nemluvím, ale jsi uprostřed mé hrudi. Pulsuješ ve mně s železnou pravidelností a já sobecky i vděčně přijímám. Doufám, že bude dostatek času, objevovat víc náš vzájemný svět. A pusu tvému andílkovi.

  Václavské náměstí.  

Z mého pohledu lidské mraveniště, plné pohybu, růží a holubů. Pro holku z malého města a jednoho privátního pokoje zmatené pobíhání odněkud někam. A první setkání s realitou. S faktem, že to nebude obyčejný den. Blackie, poznáváš se? Další internetová kamarádka, která si mne sama našla. Objetí a pohlazení po tváři. Smích a zrychlený puls. Jsem k poznání. Já, obyčejná ženská. Housle rozehrály sonátu a trubky mi halekaly v hlavě. Povýšila jsem o stupínek výš. Je to zvlášní pocit. Chtěla bych to popsat, ale nevím, zda se mi to podaří.   Zajeli jsme pro kytičku pro Blanku a přátelé mne nasměrovali do Luxoru.  

Tak a teď se musím nadechnout a zároveň omluvit.

Nedokážu shrnout všechna jména a přezdívky, popletla bych je. Hanka, Libuška, Petra, Eva, Renatka, Anina, Janina, Jana, Soňa, Lenka, Šárka, Honza, Slávek, Martin, Jaroušek, Milan, Michal, Pavel.. a další a další. Víme své, dotkli jsme se. Odpusťte, ale hlava se mi točila, dojmy proplétaly a mysl? Nechápala, že je to pro mne, že se to týká Ivety Kollertové z Litvínova.  

Blanka Kubešová.  

Připlula mi do článku na Pozitivních novinách s několika hřejivými slovy. Nevím, jestli rozhodl osud, ale Blanka mi nabídla něco, co se nedá vyčíst z knih a encyklopedií, Něco, co se nenajde na ulici a nedostane poštou. Nabídla mi naději na lepší život. Nabídla mi vrácení sebejistoty a pocit štěstí. Nabídla mi budoucnost. Naše setkání mi sevřelo krk a vehnalo slzy do očí. Ruce se mi rozklepaly a dech zúžil. Objala jsem tunádhernou bytost, která si ani neuvědomuje, jak moc mi změnila život. Blanka vynesla na výsluní bytost, zahalenou stagnací, i když podbarvenou láskou k životu, k hudbě a k lidem.   Blanko Kubešová, ten včerejší křest byl tvým vítězstvím, tvým dnem. Moje ruce vedly tužku po kartičkách, ale byla to tvoje zásluha. Naše propojené životní cesty, krášlené vzájemnou láskou, úctou, tolerancí. Moc si tě vážím a děkuji.  

První autogram  

Nikdo, snad jen začínající zpěváci, si nedovede představit, jak otřese lidskou bytostí, první žádost o váš vlastní autogram. Měla jsem chuť se ohlédnout za sebe, jestli ta prosba není určena někomu povolanějšímu. Musím přiznat, že mi stud ochromil prsty a jen od přírody daná exbicionistická nátura, mě vrátila zpátky do reálu. Záda se mi orosila a červeň ve tvářích signalizovala výjimečnost té chvíle. Těch podpisů bylo nepočítaně a ke konci autogramiády mi před očima figurovalo datum a jména měnících se postav. Vychutnávala jsem si každý pohled do očí i stisk ruky. Přezdívky z internetu se mi proměnily ve skutečné tváře, v bytosti hmatatelné, člověčí. Odpusťte, že nevypíšu vás všechny. Já vím, vy víte, Snažila jsem každému říct aspoň pár milých slov, předat tu svou živočišnost a touhu po životě.

Jen jednou se mi zastavil čas:  

Minulost  

Při čtení úryvků vynikající Vlastinou Svátkovou jsem seděla v eufórickém opojení a pohled mi přelétal z jednoho na druhého. Lístky z květin mne šimraly na tváři, cinknul mobil. Růže voněly do prostoru. Dárky byly navršeny do mohylky a větrák si šeptal s davem. Káva se tulila ke stolu. Občasné zamrkání do známých tváří. A pak jsem udělala tu chybu, že jsem se zaposlouchala do podmanivého hlasu, který popisoval mou bolest.  

Čas se zastavil.  

Šum utichl a můj vlastní příběh se rozléhal v prostoru. Tváře přihlížejících se mi rozmazaly a ve spancích pulsoval tep. Ztuhly mi rysy a všechna ta bezmoc se vrátila. Zase na mě sáhla možnost nebytí a dotek ponížení. Opět jsem stála uprostřed neosobní ordinace a čekala na svůj budoucí ortel. Panenky se mi roztekly a po zpocených zádech projel mráz. Zatřásla jsem hlavou a kousla se do rtu.

Realita se vrátila a já poněkud zmateně hledala záchytný bod. Náhodný úsměv mi vrátil půdu pod nohama.

  Absolutní štěstí?  

Ne, neřekla bych, že jsem cítila pocit štěstí, spíš uspokojení. Připadala jsem si jako v měkké vlněné peřince, v teple domova mezi těmi, co ví. Co pochopili ženu, která se nikdy nesmířila a nesmíří se samotou. Chtěla bych předat poselství vracejících se pohledů bez zloby. Chtěla bych pochopení emocí, vtisklých na cár papíru. Jak málo někdy stačí a náš život začne mít smysl. Ať je to v podané sklenici vody nebo v čase, věnovaném k poslouchání.  

Jak uzavřít tak sváteční den?  

Poděkování nestačí, stisk ruky je málo. Objetí uspokojí pouze na chvilku. Každá z nás má svá malá velká trápení, každý den si projdeme smutkem i pocitem osamění, ale každý z nás může ovlivnit život druhých. Jsem nesmírně poctěna tím, že jste mě vzali mezi sebe. My lidé přece dokážeme pomáhat a mít rádi. Není svět na pár metrech. A za to, že vám všem stojím za pohled či pár slov, se vaše Ivet alias Mejsehezky hluboce uklání.  

Komentáře: 0   Shlédnuto: 416   Skupina: Základní